Šumava

Šumava - Prášily a Hůrka

Charakteristika krajinného rázu | Krajina okolí Prášil a Hůrky

Současný krajinný rázVýznam charakteristik krajinného rázu | Fotogalerie

Zdeněk Lipský

Modelové území Prášily a Hůrka na Šumavě je typickým příkladem zaniklé kulturní krajiny v sudetském českém pohraničí. Horské vesnice i okolní roztroušené osady a samoty byly osídlené převážně obyvateli německé národnosti. Po jejich odsunu v roce 1945 a krátké poválečné epizodě pokusu o znovuosídlení bylo počátkem 50. let území pro veřejnost uzavřeno a začleněno do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda.

Opuštěné osady, s výjimkou Prášil a několika stavení Nové Hůrky, byly srovnány se zemí a zanikly. Nepřístupné území přestalo být hospodářsky využívané, s výjimkou těžby dřeva ve smrkových lesích. Po roce 1990 byl vojenský výcvikový prostor zrušen a oblast byla opět zpřístupněna veřejnosti. Současně byl v roce 1991 vyhlášen národní park Šumava a celé zájmové území se stalo jeho součástí. V Prášilech se opět rozvíjí cestovní ruch, obec se stala významným centrem zimní i letní rekreace a turistiky. Nebylo však až na malé výjimky obnoveno zemědělské využívání území.

Bývalé střelnice dnes zarůstají, dodnes v řadě míst najdeme cedule upozorňující na možnou přítomnost nevybuchlé munice. V místech bývalé osady Hůrky se rozkládají louky, bývalé osídlení a kulturní krajinu připomíná jen opravená kaple a chráněné stromořadí 116 javorů a lip. Okolní louky na pláních v nadmořské výšce kolem 900 – 1000 m nad mořem jsou z menší části sklízené na seno nebo vypásané ovcemi, z větší části leží ladem a podléhají samovolnému sukcesnímu vývoji. Postupně tak zarůstají dřevinami a mění se v les. Na četných zamokřených plochách je ale sukcesní vývoj a zarůstání dřevinami brzděné a zůstávají tak stále jako plochy bezlesí.

Poválečným vývojem se v krajině zvýšil podíl lesa, který tvoří krajinnou matrici a v krajinném pokryvu území významně převládá. Smrkové monokultury byly počátkem 21. století katastrofálně rozvráceny orkánem Kiryll a kůrovcovou kalamitou, na celém území však dochází k přirozené obnově jak smrkového, tak i smíšeného lesa. Rozsáhlé zbytky starých bukojedlových porostů např. mezi Prášily a Gsengetem v nadmořské výšce kolem 900 – 1000 m s přirozenou obnovou buku a jedle dokazují, že Šumava nebyla a nemusí být ani v budoucnu jenom smrková.