Jádrové území

 

Širší území

 
 

Zaniklá a přeměněná krajina horní Lužnice na Třeboňsku: Majdalena

Modelové území jižní části Třeboňska leží z pohledu celé České republiky v periferní poloze jižně od Třeboně směrem ke státní hranici s Rakouskem.  Perifernost území je však oslabena situováním obou jádrových katastrů Holičky a Majdalena na důležité a frekventované silniční a železniční komunikaci s mezinárodním spojením Praha - Tábor – Veselí nad Lužnicí – Třeboň – České Velenice – Gmünd – Vídeň. Periferní handicap je také oslaben a vyrovnáván současným nárůstem atraktivity tohoto území z hlediska rekreace, turistiky a cestovního ruchu.

Krajina řešeného území Třeboňska prodělala v historickém vývoji opakovanou změnu funkce v závislosti na změně preferencí ve využívání krajiny člověkem. Rovinaté, zamokřené a zčásti zaplavované, do té doby neosídlené území podél řeky Lužnice pokryté lesními porosty a mokřady, prodělalo první zásadní změnu v období vrcholné středověké kolonizace. Tehdy zde vznikla první kulturní krajina, která nahradila do té doby ryze přírodní krajinu, tvořenou kompaktními klimaxovými  porosty typu smíšeného rašelinného lesa a mokřadů. Malé zemědělské vesnice založené středověkým lokátorem potřebovaly ke své existenci a udržení v krajině vznik a trvalou existenci sekundárního bezlesí, tj. odlesněné zemědělské půdy v okolí sídla. Aby se půda dala zemědělsky obdělávat, bylo nutné částečné vysušení krajiny, snížení objemu povrchové vody a přirozeně trvale vysoké hladiny podzemní vody. K tomu sloužila celá síť ručně kopaných příkopů, které odváděly přebytečnou vodu. V 15. a zejména v 16. století k tomu přistoupily již mnohem mohutnější a velkorysejší krajinářské úpravy, totiž budování celé soustavy rybníků na třeboňském panství mocného šlechtického rodu Rožmberků. Vybudování jedinečné rybniční soustavy bylo spojené se stavbou umělých kanálů („stok“) a s rozsáhlými převody vody mezi jednotlivými povodími. Nejznámějším příkladem je Nová řeka, která převádí nemalou část průtoku řeky Lužnice do povodí řeky Nežárky. Na vodácky obávaném jezu Pilař u Majdaleny odbočuje z Lužnice proslulá Zlatá stoka, vrcholné dílo rybníkáře Štěpánka Netolického z počátku 16. století, která napájí a propojuje řadu velkých rybníků na levém břehu Lužnice. K napájení rybníků a propojení rybniční soustavy byly využité také mnohé odvodňovací kanály, jenom v okolí Majdaleny a Holiček jsou to např. Podřezanská stoka, Odlehčovač, Široká stoka, Krajní stoka, Prostřední stoka, Černá stoka, Mlýnská stoka nebo Purkrabská stoka. Vhledem ke specifickým reliéfovým, hydrografickým a půdním podmínkám Třeboňska se zde na rozdíl od Polabí hustá síť rybníků udržela do současnosti. Změnil se však vzhled a využívání okolní krajiny.

Samozásobitelské zemědělské využívání území bylo důležité z hlediska zajištění obživy místních obyvatel, ale vzhledem k nižší úrodnosti půdy a výše uvedeným specifikám Třeboňska (zamokření, vysoká hladina podzemní vody, záplavy) zůstalo omezené jenom na vhodné sušší polohy a nestalo se převládajícím způsobem využívání krajiny. Značný podíl na zemědělské půdě připadal na trvalé travní porosty – pastviny pro dobytek a zaplavované aluviální louky podél Lužnice, orná půda tvořila jenom samozásobitelsky nezbytnou část zemědělské půdy. Značný podíl ve využívání krajiny si zachovaly lesní porosty, v jejichž druhovém složení postupně došlo ke změně ve prospěch ekonomicky preferovaného smrku. Na písčitých půdách je ale významné a ekonomicky důležité také zastoupení borovice, která zde vytvořila specifický, dřevaři ceněný tzv. třeboňský ekotyp borovice lesní.  

Tradiční využití krajiny a její rozdělení mezi zemědělství, lesnictví a rybníkářství začala poprvé v meziválečném období doplňovat těžba písků a štěrkopísků v povrchových otevřených pískovnách. Největšího rozmachu těžby písku bylo dosaženo ve druhé polovině 60. let za socialismu. Tehdy vznikly rozsáhlé, postupně zatápěné pískovny jižně od Majdaleny (Cep, Cep I, Cep II) a u Suchdola nad Lužnicí. Původně lesně zemědělská krajina s rybníky a s výraznou funkcí samozásobitelsky produkční, se změnila vlivem štěrby štěrkopísků. Velké vodní plochy zatopených pískoven lákají čistou vodou a poskytují vynikající podmínky pro koupání a vodní sporty. Území se stalo atraktivní z hlediska letní rekreace, turistiky a cestovního ruchu. K tradiční vodní turistice – sjíždění řeky Lužnice – přibyla v poslední době velmi rozšířená cykloturistika, pro niž rovinatý terén Třeboňska poskytuje ideální podmínky. Významná a velmi důležitá je také funkce přírodoochranná, která kumuluje hned několik statutů (legislativních kategorií) velkoplošné územní ochrany přírody. Kromě chráněné krajinné oblasti Třeboňsko, vyhlášené v roce 1977, je zájmové území chráněné i mezinárodními úmluvami, protože je součástí biosférické rezervace UNESCO a ptačí oblasti Třeboňsko vyhlášené v rámci soustavy evropsky významných chráněných území soustavy NATURA 2000, dále jsou tu vyhlášena dvě Ramsarská stanoviště (mokřady mezinárodního významu) – Třeboňské rybníky a Třeboňská rašeliniště.

V krajině došlo po roce 1990 k útlumu a extenzifikaci zemědělské výroby. Orná půda byla většinou zatravněna a slouží extenzivnímu chovu dobytka, případně koní. Posílení rekreační funkce a rekreačního využití území se přizpůsobila i místní ekonomika, která se orientuje na poskytování služeb (cyklostezky, penziony, rekreační ubytování, vodácká tábořiště, půjčovny sportovních lodí a kol). Zlepšuje a rozvíjí se tak infrastruktura zaměřená na cestovní ruch.

V Holičkách, které jsou administrativní částí města Třeboň, se navíc prosazuje obytná a obslužná funkce tohoto místa. Výstavba rodinných domů „na zelené louce“ jen s omezenou vazbou na starší zástavbu historického města, které je místním spádovým střediskem, je tak typickým znakem zdejší rezidenční suburbanizace.

 

   talčítko foto  talčítko video  talčítko srovnavaci foto