kacina

Současný krajinný ráz bývalé feudální komponované krajiny Kačina

Charakteristika krajinného rázu | Feudální krajina Kačina

Současný krajinný rázVýznam charakteristik krajinného rázu | Fotogalerie

Zdeněk Lipský

Krajinný ráz modelového území byl hodnocen již v rámci projektu výzkumu a vývoje MŠMT 2B06013 „Implementace Evropské úmluvy o krajině v intenzivně využívaných oblastech nesoucích stopy historických krajinářských úprav – pilotní studie Nové Dvory – Kačina“ (Lipský a kol., 2011, 2013).

Podle staršího krajinářského hodnocení Terplanu ze 70. let 20. století (Muranský a Nauman, 1970-1980) je většina širšího zájmového území sledovaného území zařazená do typu krajiny sídelní a výrobní, tj. krajiny antropogenizované, v níž výrazně převládají civilizační vlivy, s nízkým podílem lesů a nízkou energií reliéfu. Jen menší části, zejména jádrové území v okolí zámku Kačina, labská niva na severu a zalesněné výběžky Železných hor jsou zařazeny mezi typ krajiny harmonické, kde přírodní a civilizační prvky jsou v relativně harmonickém vztahu a estetické rovnováze.

V okolí sídel obou bývalých panství, Nových Dvorů a Žehušic, se zejména zásluhou Kačinské obory a Žehušické obory, ale i dalších prvků komponované krajiny zachovala pestřejší a „zelenější“ krajinná strukturami s trvalými vegetačními prvky, alejemi a lesními celky, které odpovídají historickým krajinářským úpravám z doby feudálního hospodaření v krajině. Jádrové území se tak do značné míry liší svým krajinným rázem, pestřejší krajinnou mozaikou, vyšším podílem lesních porostů a trvalých vegetačních struktur rozptýlené zeleně, tím také výrazně vyšší estetickou krajinářskou hodnotou i ekologickou hodnotou, od širšího zájmového území, v němž převládá intenzivní zemědělství na velkých blocích orné půdy.

Zvláštní pozornost byla věnována rozptýlené zeleni, která i obecně, ale ještě více ve zdejší komponované krajině představuje významný krajinotvorný prvek. Za rozptýlenou zeleň se považují plochy dřevin s rozlohou menší než 0,3 ha, liniové porosty a solitéry či skupiny dřevin (např. remízky, stromořadí, doprovodná zeleň vodních ploch a vodních toků, zeleň podél komunikací, porosty dřevin na mezích, na hranicích pozemků i na plochách nevhodných k hospodářskému využívání). Liniová rozptýlená zeleň je tvořená převážně doprovodnou zelení podél vodních toků (břehové porosty) a komunikací. Číselné hodnoty ukazují, že plošné zastoupení rozptýlené zeleně je velmi malé. V krajině převažují velké bloky zemědělské půdy, v nichž se jenom sporadicky vyskytuje některý z prvků rozptýlené zeleně. Nejrozšířenějším prvkem rozptýlené zeleně jsou břehové porosty.

Druhové složení rozptýlené zeleně je poměrně pestré. V břehových porostech převládají vrby (Salix sp.) a olše lepkavá (Alnus glutinosa) doprovázené střemchou (Padus avium), pobřežní houštiny jsou často propletené liánami chmelu otáčivého (Humulus lupulus). V polní krajině se v rozptýlené zeleni vyskytuje nejčastěji bez černý (Sambucus nigra), trnka obecná (Prunus spinosa), růže šípková (Rosa canina), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), hloh obecný (Crataegus laevigata), dále kalina obecná (Viburnum opulus), svída krvavá (Swida sanguinea) a řada druhů ostružiníku (Rubus idaeus a další). Do porostů rozptýlené zeleně pronikají přirozeným náletem některé původní lesní druhy litnatých dřevin, nejčastěji dub letní (Quercus robur), habr obecný (Carpinus betulus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jilm habrolistý (Ulmus minor), javor babyka (Acer campestre), topol osika (Populus tremula), jabloň lesní (Malus sylvestris), hrušeň planá (Pyrus pyraster) a třešeň ptačí (Cerasus avium). Vedle původních domácích dřevin se na druhovém složení rozptýlené zeleně v krajině podílí řada introdukovaných nepůvodních druhů, nejčastější jsou trnovník akát (Robinia pseudoacacia), javor jasanolistý (Acer negundo), šeřík obecný (Syringa vulgaris), pámelník bílý (Symphoricarpos albus) a tavolníky (Spiraea sp.). V liniových doprovodných porostech podél komunikací i na březích kanálů byl často vysazen nepůvodní javor jasanolistý (Acer negundo), zatímco ovocné dřeviny tradičně doprovázející silnice a polní cesty (jabloně, hrušně, třešně, švestky) dnes dožívají a nejsou obnovovány. Nivní krajině Doubravy a Klejnárky dodávají charakteristický krajinný ráz výsadby mohutného topolu kanadského (Populus x canadensis), v okolí Kačiny, Nových Dvorů a Žehušic jsou charakteristické kaštanové (jírovec maďal – Aesculus hippocastanum) a lipové (lípa srdčitá - Tilia cordata) aleje.

V řešeném území bylo rozlišeno 5 základních krajinných celků (KC), vymezených především na základě hypsometrických dat - reliéfu, který je určujícím faktorem pro další charakteristiky krajinného rázu, jako je využití krajiny, krajinný pokryv a současný vegetační kryt. V každém krajinném celku byly dále vyčleněny menší krajinné prostory, při jejichž diferenciaci a vymezení byl vodítkem především současný land use – aktuální stav využití krajiny. Hranice vymezených krajinných jednotek využívají, pokud je to možné a opodstatněné, existující linie v krajině, jimiž jsou zejména komunikace, vodní toky a okraje lesních celků, které ohraničují a vizuálně uzavírají jednotlivé krajinné prostory.

Krajinné celky jsou nazvané podle hlavních fyzickogeografických jednotek či objektů, které jim vtiskují charakteristický, určující a jedinečný krajinný ráz (Železné hory, řeka Labe, Klejnárka, Doubrava, Kačinský hřbet). Krajinné prostory mají názvy podle hlavních sídel, která se v nich nacházejí. Výjimkou jsou krajinné prostory celku Kačina a Kačinský hřbet, v němž vyniká jedinečná krajinná dominanta – zámek Kačina s přilehlým parkem a oborou, ale neleží v něm žádná vesnice. Na území Novodvorska a Žehušicka tak bylo vymezeno 5 krajinných celků a 16 krajinných prostorů (Lipský a kol., 2013).

Krajinný celek Železné hory (A) je vymezený výraznou morfologickou hranicí – zlomovým svahem Železných hor, jehož úpatnice je současně geomorfologickou i biogeografickou jednotkou. Hlavními znaky, které zřetelně odlišují tento krajinný celek, jsou pahorkatinný vyvýšený reliéf, vysoká lesnatost (cca 70 %) a pás ovocných sadů na jihozápadním úbočí. Z hlediska využití i vizuálního aspektu krajiny jsou dominantním prvkem smíšené lesy.

Krajinný celek Labská niva (B) představuje typ nivní krajiny větší nížinaté řeky. Přes četné antropogenní úpravy, napřímení a regulaci toku Labe a změnu původního vegetačního krytu (odlesnění) si zde krajina zachovala specifický charakter mozaikovité nivní krajiny, který ji odlišuje od polní krajiny v nivách dolní Doubravy a dolní Klejnárky v Čáslavské kotlině. Ve využití krajiny se střídají menší celky lužních lesů a lesíků převážně tvrdého luhu s aluviálními loukami, místy se vyskytují odškrcená mrtvá ramena s rákosinami, směrem ke Starému Kolínu i pole. Vyšším podílem lesů (35 %), trvalých travních porostů (19 %) a vodních prvků včetně mokřadů (13 %) se KC Labská niva výrazně liší od všech ostatních krajinných celků i krajinných prostorů Čáslavské kotliny.

Krajinný celek Dolní Podoubraví (C) odpovídá v hrubých rysech geomorfologickému podokrsku Mikulášská kotlina. Na východě je ohraničen morfologicky jednoznačně vymezenou úpatnicí Železných hor a na západě méně výrazným východním úpatím nízkého Kačinského hřbetu. Charakterizuje jej plochá nížinatá, převážně odlesněná polní krajina při dolním toku Doubravy. Dalšími nížinatými toky, které jsou geometricky napřímené a tvrdě kanalizované v lichoběžníkovém korytě, jsou Brslenka, Čertovka, Lanžovský potok a Černá strouha. Krajinnou matrici tvoří orná půda (70 %), lesy pokrývají pouze 10 % krajinného celku. Krajině dominuje intenzivně obdělávaná orná půda ve velkých půdních blocích, často se závlahami. V krajinném celku Dolní Podoubraví bylo vymezeno 5 krajinných prostorů. Z celkového krajinného rázu se vymyká pouze krajinný prostor C2 Žehušice, který se vyznačuje pestřejší krajinnou strukturou především zásluhou jedinečného fenoménu Žehušické obory s chovem bílých jelenů (přírodní památka). Krajinu v okolí Žehušic dále zpestřují plochy koniferových školek, zatopená pískovna a zalesněný pahorek Žehušické skalky (přírodní památka).

Krajinný celek Kačina a Kačinský hřbet (D) byl vymezen jako vyvýšený pás reliéfu, který odděluje mělkou kotlinu při dolní Doubravě od podobné sníženiny při dolní Klejnárce. Kačinský hřbet současně tvoří místní pohledový horizont. Kromě odlišného reliéfu se dále vyznačuje vysokým podílem písčitých půd, které jsou příčinou nesouvislého rozmístění borových lesů na celém hřbetu od Starého Kolína až k Rohozci. V centrální části, právě s využitím pohledového horizontu, je na Kačinském hřbetu postaven nádherný empírový zámek Kačina, obklopený parkem a rozsáhlou oborou. Lesy pokrývají asi čtvrtinu a orná půda 70 % krajinného celku. V Kačinské oboře zpestřují krajinný ráz pásy lučních porostů, aleje podél cest, staré soliterní stromy, drobné stavby (hájovna, Platanový most, kaplička) a jižně od zámku také obnovená vinice. V tomto krajinném celku se nachází nejdůležitější část jádrového území historické komponované feudální krajiny Kačinska. K negativním dominantám krajinného rázu patří velkovýkrmna prasat umístěná ve vzdálenosti 1 km od zámku, naštěstí vizuálně oddělená lesem, za socialismu postavená moderní administrativní budova zemědělského družstva a nová bioplynová stanice v těsné blízkosti zámku.

Krajinný celek Dolní Klejnárka (E) se rozkládá v Církvické kotlině při dolním nížinatém toku Klejnárky od Třebešic ke Starému Kolínu. Na východě je ohraničen úpatím nízkého Kačinského hřbetu, na západě přibližně železniční tratí č. 230 a silnicí 1. třídy č. 38 z Kolína na Havlíčkův Brod. Krajina zde má ráz úrodné, ploché, odlesněné krajiny s intenzivním zemědělským využitím a poměrně velkými sídly Nové Dvory a Církvice s místními částmi Ovčáry, Jakub, Netřeb. Orná půda zaujímá téměř 80 % a zastavěná plocha 5 %, což je v obou případech nejvyšší hodnota ze všech krajinných celků. Svědčí to o vysoké intenzitě využití území při dolní Klejnárce, k němuž přistupuje i tranzitní význam tohoto území po dopravu a blízkost sídelních, průmyslových a obslužných center Čáslav, Kutná Hora a Kolín.