Zemědělský půdní fond

Zemědělský půdní fond (zemědělská půda) je jedna ze základních kategorií struktury půdního fondu každého území. Dalšími kategoriemi jsou lesní plochy (lesy) a ostatní (zastavěné plochy, vodní plochy, komunikace apod.) Zemědělský půdní fond, tedy souhrn všech zemědělsky využívaných ploch, tvoří orná půda, trvalé travní porosty (louky a pastviny) a trvalé kultury (chmelnice, vinice, ovocné sady). Zastoupení jednotlivých složek zemědělského půdního fondu je ovlivněno přírodními podmínkami daného území.

Rozdíly ve vnitřní struktuře půdního fondu, jakož i jeho vývojové proměny, jsou způsobeny jednak přírodními podmínkami daného území, jednak působením člověka, tedy způsobem, jakým dané území využívá. Struktura půdního fondu tak vypovídá o vzájemném vlivu přírodní a socioekonomické sféry v území. 

Vývoj rozlohy orné půdy v Česku v období 1845–2010 Index vývoje orné půdy, stav v roce 1845 je 100 %. Zdroj dat: databáze LUCC Czechia.	Vývoj rozlohy lesních ploch v Česku v období 1845–2010 Index vývoje lesních ploch, stav v roce 1845 je 100 %. Zdroj dat: databáze LUCC Czechia.
Vývoj rozlohy trvalých travních porostů (TTP) v Česku v období 1845–2010 Index vývoje TTP, stav v roce 1990 je 100 %. Zdroj dat: databáze LUCC Czechia.

Cíle

Cílem je dokumentovat vývojové změny v rozloze a vnitřní struktuře zemědělského půdního fondu v modelových územích. Hodnoceny jsou zejména změny v rozloze dvou hlavních kategorií zemědělského půdního fondu, tedy orné půdy a trvalých travních porostů.

Data a metody

Pro hodnocení změn v rozloze a vnitřní struktuře zemědělského půdního fondu byla použita databáze LUCC Czechia, která byla vytvořena na Geografické sekci Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlov v Praze.

Výsledky

Vývoj využití ploch modelového území odpovídá přechodu od tradiční venkovské společnosti s převážně samozásobitelskými malými farmáři během poměrně krátké doby k intenzivnímu těžební, průmyslové, bytové a dopravní zástavbě, komplikované málo řízeným plánováním rozvoje jak města, tak zázemí. Situaci ještě umocnily haldy ze starší hlubinné těžby a četné propady poddolovaných území a starých pinek zadržujících dešťovou vodu ve sledovaných letech jsou právě tyto naznačené trendy zachyceny. Orná půda v období do roku 1948 přibyla o zhruba 10 %, bylo třeba uživit podstatně více lidí žijících v území. V dobách rozvoje Karvinska (1948–1990) naopak orné půdy asi o třetinu ubylo, což se projevilo kromě jiného v trojnásobném nárůstu zastavěných a ostatních ploch. Do roku 1948 ubylo 20–60 % trvalých travních porostů, po roce 1948 ještě dalších 10–20 %.

Rozloha lesních ploch až do roku 1990 ubývalo, do roku 1948 o 10 %, později již méně. Vývoj makrostruktury do roku 1990 byl jednoznačný, dominoval typ charakterizovaný úbytkem rozlohy zemědělské půdy a lesních ploch a nárůstem rozlohy jiných ploch. Po roce 1948 došlo ve více obcích k úbytku více než 500 ha orné půdy. Před rokem 1990 byla dominantním procesem krajinných změn velice silná urbanizace.

Podíl orné půdy na výměře zemědělského půdního fondu (v %)	Podíl trvalých travních porostů na výměře zeměděl. půdního fondu (v %)	Podíl lesních ploch na celkové výměře katastru (v %)

Literatura

• BIČÍK, I. a kol. (2010): Vývoj využití ploch v Česku. Edice Geographica, sv. 3, ČGS, Praha.
• BIČÍK, I., KUPKOVÁ, L., JELEČEK, L., KABRDA, J., ŠTYCH, P., JANOUŠEK, Z., WINKLEROVÁ, J. (2015): Land Use Changes in the Czech Republic 1845–2010. Springer.
• Databáze LUCC Czechia. Přírodovědecká fakulta UK, Praha.